Esej o maminkách mých lásek
Příběhy, jež vytvářely a vytvářejí osud, který je následně možnou studnicí a inspirací pro tvorbu obrázků…

na tu první (kdeže sladká puberta je) si pamatuju docela dobře. Ač je to více než třicet let, vidím ji před sebou velmi jasně. Byla zdravotní sestrou a stejnokroj jí slušel. Dominantní byl její pohled – pobavená jiskra v očích, míchaná s laskavou ironií…
a pak je tu první tchyně – šéfová právního oddělení na Barrandově, splňující samozřejmě kritéria, za bolševika na tento post kladená. Takže v tehdejší době de facto „horních deset tisíc“.A já měl jen dlouhé vlasy a rozdrbané džíny…  První půlrok vztahu s její dcerou se zásadně odmítala se mnou seznámit a když jsem byl u nich na návštěvě, včas se zavřela do svého pokoje. V dobách pozdějších jsme měli danou dohodu, kdo a kdy bude v kuchyni či v koupelně. Abychom tím eliminovali na nejmenší možnou míru možnost vzájemného setkání. No  není to úsměvně inspirující? Vlastnictví a společenské postavení nad obyčejnou morálkou…Ale ano, po několika letech jsme k sobě přece jen cestu našli a moje dcera měla fajn babičku
s druhou tchyní to bylo jinak – od samého začátku intriky, přetvářka a lži. Snadno odhalitelné, složitost osobnosti se limitně blížila nule. Jak se později ukázalo, v dobách bolševika nějaký ten anonym občas na StB dorazil. Psaný její rukou Zjevně jí vadily dlouhé vlasy a rozdrbané džíny…Má lví podíl na tom, že můj syn vyrůstá bez jakékoli možnosti kontaktu s tátou. Její postoj nejen ke mně se s obyčejnou slušností zcela míjí
nezastupitelná je maminka mého sedmiletého vztahu – nestala se tchyní, ale rád na ni vzpomínám. Do mojí dušičky se zlatým písmem zapsala jednou úžasnou větou – cosi řešila a já se na to zeptal. Podívala se na mě s nadhledem v očích a pravila  „to je pro Vás příliš nesrozumitelný, tohle pochopí jen blbec..“ Dlouhé vlasy a rozdrbané džíny jí byly zcela a naprosto ukradené
pro poslední maminku byly dlouhé vlasy a rozdrbané džíny zcela zásadním faktorem. První rok důsledně odmítala setkání – asi v domnění, že je tím nějak originální, netušíc, jak moc se plete. Sekretářka v důchodu, kterou potkala restituce slušného majetku.. V románech, pohádkách, filmech je popisováno, co peníze či majetek mohou s člověkem udělat. Bylo mi dáno vidět to na vlastní oči. Arogance moci, postavená na čísle účtu. Nebýt restituce, byla by arogance? Těžko říct – asi by byla hlavně starost, jak z důchodu utáhnout garsonku.
Nikdo není dokonalý. Ani maminky, ani já, vědom si věcí, které jsem udělal, ač by je slušný člověk udělat neměl. I když – říkám si, že je rozdíl mezi tím, co člověk činí protože chce a tím, co činí, protože je k tomu donucen.
Nicméně, děkuju maminkám za zážitky, pocity a situace, jsoucí inspirací pro obrázky.
Jen pro úplnost dodávám, že teď jsem sám. 
Vlastně ne – žijí se mnou dlouhé vlasy a rozdrbané džíny…

                                                                                                Karel „zaki“ zakar