Darmoděj je můj.
Nechávám ho bloudit.
Bloudit staletími, osamělého a jiného.
Pozoruji ho, vnímám jeho myšlenky a zážitky a zároveň mu kreslím mapu příběhů, které se bez výjimky a neomylně drží.
Darmodějovy pocity a proměnlivé atmosféry jeho mozku jsou mi úžasnou inspirací
k fotografování i k mému neumělému psaní. Přisuzuju mu moje vlastnosti a když vidím, jak
mu komplikují život, zas mu je překotně beru. Nenarodil se a tudíž nikdy nezemře.
Vlastně to nemá jednoduché. Nebo je snad nesložité žít a pohybovat se v čase,
který neodpovídá prostoru a v prostoru, kde čas není nebo běží pozpátku?
Hm.
A v jakém čase a prostoru se vlastně pohybuju já a můj čtenář?
Jako vodítko při hledání odpovědi přikládám pár střípků Darmoděje…
karel „zaki“ zakar
HIC SUNT LEONES
Teda to je počasí, že by psa nevyhnal. Stěrače ve velkém pravidelně odklízejí sněhovou nadílku, do rytmu jim hučí naplno puštěné topení.
Zapaluju si camelku a přidávám hlasitost autorádia.
„Pojď, půjdem na zem hledat démanty, z těch krásných čistých lidských vět…“
Jojo, pábení je krásná věc a božský Kája to božsky zpívá. Promnu unavené oči a podvědomě hledám
směrovku k motorestu. A hele, mám štěstí. Nechávám auto ve skulině, kterou si samo našlo a brodím se sněhem ke stolu v teple.
Je docela nabito, ale téměř pod televizí je volný celý stolek. Objednávám klasického turka a k němu pálím další camel.
V televizi běží jakýsi dokument o dávných výpravách mořeplavců, dobyvatelů a – hleďme – misionářů. Na obrazovce se objevila jakási středověká mapa s velikým nápisem uprostřed kontinentu.
HIC SUNT LEONES. Vypravěč vysvětluje, že to z latinského překladu znamená ZDE JSOU LVI.
Prý se tím označovala místa neprobádaná a zcela neznámá.
Houpu se zlehka na židli a peru se se svou psychikou. Je mi najednou divně, smutno a prázdno. Vím,
zas jsem sám a doma mě nikdo nečeká. Proč to vždycky tak těžce nesu? Krásné čisté lidské věty… Kája má pravdu, něco takového je skutečně démantem……
Musím na vzduch. A hele, tamhle jsou dveře na terasu. Samy se za mnou zavřely dřív, než jsem stačil vzít z druhé strany za kliku.
Do sebe mne balí absolutní ticho. Noční nebe, vzorované miliardou zářících hvězd, horizont je proti nim politý černou barvou.
Čekání. Horký vzduch mohu téměř nahmatat.
V dálce se objevila silueta velkého zvířete. Pomalu, jakoby líně, se ke mně přibližuje. Přestávám dýchat, oči zabodnuté do siluety.
Zastavuje pár kroků přede mnou.
Krásná, statná lvice.
Sedá si přímo proti mně, trojúhelníky uší se jí ani nehnou. .
Naše pohledy se potkávají a já vím, že právě přestal existovat čas.
Ze tmy se ozvalo netrpělivé zařvání a hned za ním se vynořil lev. Zůstal stát bokem k nám, jeho upřený pohled na nás byl jednoznačný. Lvice se pomalu zvedla. Otočila se a oba se vydali k horizontu.
Po pár krocích lvice otočila hlavu ke mně. Oči jí zářily smaragdovými démanty. Dívám se do nich a jak na filmovém plátně přede mnou letí kousky vzpomínek. Školní lásky, první manželství, tvář dívky, na kterou jsem už dávno zapomněl, teplo slov vyznání i chlad rozchodů…
Hlava mi třeští, ve spáncích prudce tepe otázka – POCHOPIL JSI?
Zavírám oči, smaragdy se mi vpalují kamsi do mozku.
Víčka klesnou a mě je hrozná zima. Po chvilce oči otevírám. Přede mnou se táhne pláň, nesoucí čistý, ničím neporušený sníh…
karel „zaki“ zakar
Když jména nejsou třeba
Seděl v okně a kouřil.
Pod ním je pusto a ticho, pouliční lampy zvrací žluté světlo rovnou pod sebe. Ze stromu se k zemi důstojně snesl uschlý list.
Kdosi prošel dveřmi nádraží na konci ulice a průvan posunul list o kousek dál.
Ozvěna jeho skřípajících zbytků se rozplynula mezi hvězdami.
Přesně středem silnice kráčí černobílá kočka.
Seskočil z parapetu, vklouzl do bot a vydal se za ní.
Před domem narazil na pocity, které ho za ní ženou.
Jejich šeptání je nehmotné, stejně jako jejich existence. Zachytává útržky slov, ve kterých neumí najít smysl. Cítí ale, že bolí. Jak vzpomínky na dětství, dávné lásky i první mejdan…
Proud asfaltu na chodníku se valí k nádraží. Vydal se po proudu, žlutá světla pomalu klouzají po ramenou.
Mezi mraky zazářil úplněk a zvýraznil siluetu stavby.
Došel ke dveřím, zastavil se a vylovil z kapsy cigaretu. Plamínek zapalovače na chvilku zvýraznil vrásky v jeho tváři.
Vyfoukl kouř a zadíval se do ulice, kterou právě přišel.
Kočku nikde neviděl.
Závan větru na okamžik rozsvítil žhavý konec cigarety.
Kdesi zazvonila dopadající kapka vody a dveře za ním lehounce zavrzaly.
Znovu uslyšel šeptání pocitů.
Rázně zašlápl cigaretu, otočil se a vešel do čekárny.
Ve tmě rozeznal siluetu prázdné lavice u zdi a sloup uprostřed místnosti, ověnčený zbytky jízdních řádů. Oči si zvykly a uviděl i zavřené okénko pokladny vedle východu ke kolejím. Pomalu, opatrně prošel východem a na tváři ho pohladila pavučina.
Zůstal stát u kolejí a díval se, jak na svých zádech odvážejí kamsi do světa odraz úplňku.
Ucítil kouř.
Po zádech kolejí přilétla bílá světla a rachot vlaku. Přímo před ním se elegantně zastavila velká, bílá koule páry a tepla. Hravě a lehounce se pohupovala nad kolejemi.
Jako veselá baletka, napadlo ho.
Nikdo nevystoupil. Dřevěné schody starých vagonů rozrážely páru.
Lokomotiva zasupěla, ocelová kola se rychle protočila a vlak se dal do pohybu.
Chvilku se snažil zahlédnout za okny nějaké cestující.
Díval se, jak na něj přísně hledí cínový vojáček.
Hned po něm mu zamávala hadrová panenka, dřevěný koník jen důstojně hledí před sebe.
Na schodu dalšího vagonu sedí černobílá kočka.
Vlak nabírá rychlost, z tváří spolužáků jsou jen šmouhy.
Koncová světla na něj rudě zamrkala a zvuk parní píšťaly už se na nádraží nevrátil.
Koleje si zas hrají se světlem úplňku.
Návštěva odjela a na peron se vrátil čas, pomyslel si.
Zvedl hlavu a zadíval se na hvězdy. Uvědomil si, že černé čáry před nimi jsou elektrické troleje nad tratí…
Mrazivý pot mu přilepil košili na tělo.
Musím domů, rozhodl se a vešel zpátky do čekárny.
Na lavici u zdi hoří velká svíce. Její světlo mihotavě padá na evidentně starou, v kůži vázanou knihu, ležící vedle svíce.
Na kraji lavice sedí dívka. Pohodlně opřená, zavřené oči předstírají spánek, dlouhé světlé vlasy jsou v ostrém kontrastu s tmavým pozadím.
Světlé vlasy a přitom má paradoxně profil antické Řekyně, prolétlo mu hlavou.
Otevřela jedno oko, podívala se na něj a usmála se:
„ Kam v tuhle noční hodinu, příteli?“
Nemyslím, že se známe, chtěl odpovědět. Neslušnost odpovědi ho ale zastavila dřív, než se k ní nadechl.
„ Možná ano, možná ne,“ pronesla rozverně.
„ Ale já nic neřekl“ překvapeně se ohradil.
„ Možná ano, možná ne,“ odpověděla a rozesmála se.
Sklouzla z lavice a usadila se na zemi pod svící. Ladně, gestem královny mu pokynula, aby si sedl k ní.
Udělal to.
„ Smím vědět, kam cestujete?“ zeptal se a v duchu žasl nad všedností otázky.
„ A kam cestuješ ty?“
Cítil, že bezstarostnost v jejím hlase je upřímná.
„ Já se ptal první“.
„ Hm. A já se ptala druhá. Když někam jdeme, něco je na konci.
A když se vracíme, je to něco najednou na začátku. Teď jsem to něco já, a protože jsem druhá, tak jsem první. No?“ vyzývavě se na něj zadívala.
Bezradně pokrčil rameny.
„ Vlastně nikam nejedu. Jen jsem…“ zarazil se. Najednou nevěděl, co říct.
„ Tak co tu děláš?“ zeptala se.
Do těžkého ticha po její otázce zaprskal plamen svíčky. Přemýšlel nad odpovědí.
„ Byl jsem vyprovodit své vzpomínky. Odjely. Doufám, že ano…“
„ Proč doufáš? Ty je nechceš? A proč?“, divila se.
„ Nějak o ně nestojím.“
„ Možná jsi zažil bolest a určitě i velkou lásku,“ dívala se na něj se zájmem.
„ Chápu, bolest by bylo nejlépe zapomenout. Ale co vzpomínky právě na lásku, na dětství i přátele? Jaký může být život bez vzpomínek?“, zeptala se nevěřícně.
„ To nevím“, odpověděl.
Zadíval se do jejích očí a ztěžka se nadechl.
„ Víš, myslím, že to co jsi řekla je z jedné společné kapsy. Láska? Dětství?
Jaký je rozdíl mezi dětskou a dospělou láskou? Žádný. Chceme s tou druhou bytostí být.
Cokoli kolem nás je navíc. Je to překážkou. Vzdálenost, květina, i vzduch, který dýcháme. Protože to všechno je mezi námi a rozděluje. Chceme splynout v jednu bytost a tím si napořád zajistit přítomnost druhého…“
Věděla, že na dokončení odpovědi mu chybí odvaha. Pohladila mu tvář.
Znovu se nadechl.
„ Právě tohle chceme. Je jedno, jestli je nám deset nebo padesát. Láska je pořád stejná, liší se jen projevem… V deseti ji zatahám za vlasy, v padesáti jí řeknu miluji tě…“.
Vstal, o plamen svíčky si zapálil cigaretu.
Znovu si sedl.
Zhluboka vyfoukl kouř a nepřítomně si hladil bradu.
„ Jak je to dál?“, zeptala se tiše.
„ A ti dva spolu žili šťastně a spokojeně až do smrti“, smutně se rozesmál.
Všimla si, jak zadržované slzy dodaly jeho očím lesk.
„ A co když ne? V tvém příběhu chybí bolest, která prý k lásce patří.
Tak jak to tedy je?“ tónem hlasu dala najevo, že se jen tak nedá.
„ Bolest?“ ironicky se ušklíbl.
„ Ne, bolest k lásce nepatří. Není její součástí. Ale je velmi snadné lásku zničit a pak se bolest stává jejím nástupcem.“
„ Zažil jsi něco takového?“
Mezi prsty zamáčkl zbytek cigarety.
„ Nevím.
Ani to vědět nemůžu, vždyť před chvílí odjel vlak mých vzpomínek,“ odpověděl klidně.
Chytila ho za ruku a pevně ji stiskla.
„ Aleale, broučku… Ten vlak ještě nedojel do další stanice, tak povídej.“ Byla neústupná.
„Jo? Co to bude za stanici?“ zeptal se a podíval se na ni se zájmem.
Znovu ho pohladila po tváři a zadívala se do plamene svíčky.
„ Možná pyšné sloupoví dávné Atlantidy. Možná právě tam je nekonečné skladiště vzpomínek,“ odpověděla.
„ Tak honem, přines mi z posledního vagonu odpověď,“ začínala být netrpělivá.
„ Asi ano, něco takového tu bylo,“ řekl neochotně.
„ Může se stát, že jednoho dne začne lásku pomalu zabíjet neupřímnost. Čím více na ni láska umírá, tím méně se ti dva slyší a tím více na sebe křičí…“
Hřbetem ruky si utřel slzu.
„ A dál? Jak je to dál?“ znovu tiše zašeptala.
Chvíli mlčel.
„ Pak už zbývá jen málo. Odnést pár kousků nábytku do sklepa, než přijede firma a odveze jej na skládku. Sundat ze zdí obrazy, pár jich dát kamarádům a zbylé vyhodit. Nebo prostě odejít…“
Zase se odmlčel.
Nedívala se na něj. Věděla, že by mu to vadilo. Bez hnutí čekala, až se zas rozpovídá.
„ Zůstanou jen vzpomínky,“ pokračoval.
„ Na chvíle, kdy si šeptali – půjdu až tam, kde jsou Tvé stopy v písku… Vzpomínky se stávají stopami a paměť pískem. Nad mořem krouží rackové, jejich štěbetání a chechtot je slyšet až na břeh. Vyprávějí si, že to byl jen omyl, bezejmenná epizoda. Je třeba rozmetat stopy a vyměnit písek. Vždyť je to tak jednoduché. Alespoň pro jednoho z těch dvou…“
Podívali se na sebe a objali se.
„ Prosím Krista, aby byl vlak co nejdřív v depu Atlantidy,“ zašeptal jí do vlasů.
Přitáhla ho k sobě veškerou silou.
Svíce pokojně hořela a čekárnou se rozléhal tlukot dvou srdcí.
Nocí prolétl výkřik jakéhosi zvířete, něčím vyrušeného ze spaní.
Objetí povolilo, on se trochu odtáhl ale dál ji držel za ruce.
„ Ještě jsi mi neřekla, kam cestuješ,“ zadíval se jí do očí.
„ Do nikam,“ odpověděla.
„ Tu knihu máš jako mapu?“ zeptal se a kývl k lavici.
„ Ne“.
„ Takže čtení na cestu?“
„ Ne“.
„ Tak co je to tedy?“
„ Můj deník.“
„ Ano? Řekl bych, že už od pohledu ti svým stářím neodpovídá.“
Moc mu záleželo na tom, aby byla jeho nedůvěra jednoznačná.
„ Zdání klame, broučku… Třeba já neodpovídám svému stáří, víš?“
Na poslední slovo dala důraz.
Ostentativně si ji prohlédl od hlavy k patě.
„ Slušnost mi velí nehádat ti věk, nicméně myslím, že to bude stěží polovina věku mého.“
Hezky a mile se na něj usmála.
„ Slovy klasika, vezmeš-li měřitelnost času a vynásobíš ji mocninou nekonečna, začneš vzdáleně tušit, kolik let mi může být, víš?“ zas důraz na poslední slovo.
V hlavě se mu roztočil zmatek.
„ Jak tohle všechno spolu souvisí?“ zeptal se.
„ Do té knížky si píšu osudy dnů. Jenže osudy nejsou dané, ony se různě mění. Takže ráno to může být úplně jiná kniha, než byla předchozí večer. Je to takový můj Moleskin, plný šrámů, ran i malých radostí. Když už je volných jen pár stránek, musím vyrazit na cestu. Ty sis jen tak přišel a celý mi ho popsal… Víš?“ odpověděla jedním dechem.
„ No dobře, a proč právě do nikam?“ neskrýval, že zmatek trvá.
Vymanila ruce z jeho držení a unaveně si jimi přejela po tváři.
„Víš, broučku, lidé se vydávají na daleké cesty, doufajíc, že si tím vyléčí své rány. Dávají tím času čas na zhojení šrámů a bolestí, přesvědčeni, že právě v čase dojde bolest v zapomnění.
Ale ono to tak není. Na cestách schytají další rány a po letech se vracejí do přístavu ještě více zranění…“
I jí se zaleskly oči.
„ Proto do nikam, víš? Protože tam je nic. Vím, není tam láska. Ale není ani bolest, ani potřeba zapomnění, ani vzpomínky, jež je nutné zabalit a odeslat. Pak se staré rány hojí a nové nevznikají. Nemají z čeho… Když tahle chvíle nastane, mám sílu zapálit svíci a sednout si na lavici v čekárně nádraží. Pak mám sílu tě obejmout…“
Svíce dohořela. V uších mu hučela tma a ticho.
Vchodem na peron vklouzl do čekárny závan páry. Nedaleko se ozvala parní píšťala.
„ Musím jít, vláček už mi jede,“ usmála se smutně.
Pevně ji k sobě přivinul.
„ Tak jdeme,“ řekl.
Bylo mu jedno, že nechal v pokoji otevřené okno.
Věděl, že domů se už nikdy nevrátí…
Rozhovor s ďáblem
Silnice se stáčela přímo proti zapadajícímu slunci.
Unaveně přimhouřil oči, zapálil si cigaretu a pootevřel okno. Do vozu okamžitě vtrhlo horko a bezostyšně obsadilo výdechy klimatizace.
Chtělo by to kafe, povzdechl si, a něco s hromadou ledu.
Znělka v autorádiu zahájila zprávy. Povodně, zoufalé osudy, hromadné autonehody. Útoky teroristů,
jednání o jaderných zbraních, finanční krize. Ach jo. Za bolševika bylo aspoň trochu pozitiva v úspěších při sklizních…
To je zajímavé, pomyslel si, jak velký svět souzní se světem mým. V práci se nedaří, soukromí taky nic moc, přátelé vymizeli už dávno. Není ani s kým si jen tak poklábosit. Říká se, že v padesáti
letech se člověku láme život do jiného směru. No, i když je to za pár dní, raději nad tím směrem nepřemýšlet.
Na horizontu se objevila silueta stavby. Konečně motorest, projelo mu hlavou a podvědomě přidal plyn.
Odbočil, zaparkoval pod velkým stromem a vystoupil. Trochu znejistěl – snad mají otevřeno, na parkovišti není ani kolo. Cítil, jak se během vteřiny velmi ochladilo. Zvedl se silný vítr, vzduch zavoněl bouřkou. Zvedl hlavu. Nebe bylo čisté, žádný mrak nerušil barvu soumraku. Jen slunce jako by se několikanásobně vzdálilo. Okamžitě si uvědomil, že je kolem něj naprosté ticho. Už mi z únavy vypíná mozek, odbyl nelogičnost situace a vydal se k restauraci.
Vešel dovnitř a chvíli počkal, až si oči zvyknou na příšeří. Místnost byla prázdná, jen v nejvzdálenějším koutě seděli dva staří lidé. Odhadl je na manželský pár a usadil se do protějšího rohu.
„ Co si dáte?“, bez pozdravu na něj houkl obtloustlý muž za výčepem.
„ Kávu. A velkou kolu s ledem. Jo a jestli máte camelky…“, snažil se o žoviální tón.
„ Jistě, mistře, hned to bude,“ neskrýval výčepní faleš halasné bodrosti a zmizel v kuchyni.
Rozhlédl se kolem sebe, vstal a vydal se na toaletu. Při zpáteční cestě si všiml knihy na stole manželů. Vázaná v tmavé kůži, přesně uprostřed čelní vazby všitý rudý kříž, vypadala velmi staře a ohmataně.
Hm, asi bible, pomyslel si. Zvláštní, určitě nepřijeli autem a široko daleko jsem žádný kostel neviděl.
Ke svému stolu dorazil společně s výčepním.
„ Tak, mistře, jeden tříkáčkový protizdravotní kokteil,“ rovnal na stůl objednávku.
„Proč tříkáčkový, co to znamená?“ se zájmem se zadíval na obsluhu.
„No přece kafe kola kamelky. To je třikrát písmeno –k- a ani jedno není zdravé.
Víte, mistře?“, pustil do posledního slova ironii.
„A proč mi říkáte mistře,“ zeptal se.
„Protože tak vypadáte. Rozdrbané džíny, dlouhé vlasy… Prostě tak působíte,“ odpověděl výčepní.
Ve vstupních dveřích se objevil další návštěvník a bez zaváhání zamířil rovnou k nim. Přitáhl si židli, pohodlně se usadil a vznesl v té chvíli už zbytečnou otázku:
„Je tu volno?“
Výčepní se vrátil za svůj pult.
„Je.“
„Výborně, Tomáši. Aspoň dáme v klidu řeč. Jmenuju se Asmen,“ natáhl příchozí ruku k pozdravu, který Tomáš ostentativně ignoroval.
Chvíli se mlčky prohlíželi. Asmen jakoby byl protikladem Tomáše. Věk kolem čtyřicítky, snědý, husté černé vlasy zastřižené nakrátko, tmavé a velmi živé oči. Evidentně sportovní postava.
Dlouhý, černý kabát, pod ním černé kalhoty i košile. Nedbalá elegance neměla ani v nejmenším snahu zakrýt luxus a kvalitu.
„Prosil bych taky jedno tříkáčko,“ otočil se Asmen k výčepu a na překvapený výraz obsluhy nereagoval.
„No moment!“ ozval se Tomáš.
„Jak víte,jak se jmenuju? Jak víte, co je tříkáčko? O čem, proboha, chcete dávat v klidu řeč?“
„Ale no tak, synu…“ ironicky se ušklíbl Asmen a kývl hlavou k manželskému páru.
„Neber boží jméno nadarmo. Co si o tobě ti stařečkové pomyslí? Ti ještě v Boha věří.
Kromě toho, myslím, jsou tu jako tví hlídači. Mají ze mě strach.
Hlupáci.
Jak je znám, mají pro tebe určitě dárek.“
Tomáš pomalu vytáhl cigaretu z krabičky, zapálil si a dlouze vydechl kouř. Z Asmena po celou dobu nespustil oči. Uvědomil si, že nemá šanci dostat se za jeho ironickou masku.
„Prosím, pane. Tady to máte,“ naskládal výčepní objednávku na stůl a rychle mizel k pultu.
„Řeč můžeme dát o čemkoli, Tomáši.
O lidské hlouposti, o Bohu, o tobě, o čem chceš. Je to na tobě.“
„A co třeba o vás,“ nedal se Tomáš.
„Proč mi vykáš?“, usmál se Asmen.
„Nejsi hloupý jak tady ten výčepní. Nejsi přece tak povrchní, abys soudil či odhadoval lidi podle toho, co mají na sobě.
Nebo podle toho, jak vypadají.
Tobě ironicky říká mistře a mě uctivě říká pane. Přitom ví jen o jednom jediném rozdílu mezi námi, a to je oblečení. No dobře, ještě délka vlasů. To je všechno. Co ví o tvém životě, tvé práci, tvých myšlenkách? Kde bere právo soudit a odsoudit tě k povinnosti strpět jeho ironii? Proč si myslí, že si zasloužím úctu? Je to jednoduché – protože je hloupý. Nemáš důvod mi vykat když ti drze tykám a ty to víš.“
Tomáš se dlaněmi opřel o hranu stolu a zhoupl se na židli.
„No dobře, a co o mě víš ty,“ pravil a upřeně se na Asmena zadíval.
„ Možná víc než si myslíš,“ dostalo se mu polohlasné odpovědi.
Mimoděk se podíval na manželský pár. Starý pán zrovna vstával od stolu a zamířil k toaletám.
Ve dveřích se ohlédl a na zlomek vteřiny se mu podíval do očí.
„Jejej, zas to zkouší,“ rozesmál se Asmen. „Běž za ním, Tome, určitě s tebou chce mluvit.“
Tomáš cítil, jak mu zmatek zaplňuje všechna patra vědomí. Zvedl se a vyrazil za starým pánem.
Vběhl na toaletu, starý pán stál hned za dveřmi, jako kdyby na Tomáše čekal.
„To je pro vás, mladý muži,“ podal mu jakousi malou brožurku a vyšel ven.
JAKÁ MYŠLENKA BY PODLE VÁS MĚLA FORMOVAT DALŠÍ DĚJ? NAPIŠTE MI TO…
karel „zaki“ zakar