Zbytky chrámu už neměly sílu vzdorovat plamenům.
Celé jedno patro se s rachotem poroučelo do vstupních prostor, gejzíry jisker vylétly ohřát temnou oblohu. Parta ohňů přízračně ozařovala nádvoří, plné mrtvých těl. Ticho se v klidu nechávalo násobit praskotem hořícího dřeva.

   Darmoděj v sedle svého koně pomalu dojel k bráně.
Seskočil.
Upravil si kožený pás držící meč a vykročil do hrůzy, vytvořené  nedávným bojem.
Letmo přejel pohledem rudé kříže na pláštích mrtvých spolubojovníků.
Došel do hlavní lodě chrámu. Zvedl hlavu a chvíli se díval na hvězdy, tak neskutečně vzdálené od téhle chvíle.
„ Kdy už konečně bude konec?“, zeptal se sám sebe.
„ Rád bys?“, odvětil vnitřní hlas.
„ Nikdy nekončící bitvy,“ povzdechl si Darmoděj
„ Myslím, že hledači grálu pokoj nedají,“ nenechal se odbýt hlas.
„Jsou přesvědčeni, že právě on je klíčem ke světu. K moci. K majetku. Šílenou honbu za ním zdůvodňují pokřivenou vírou v cosi. Přitom sami nevědí, co vlastně grálem je.“
„Ty to víš?“ zeptal se mlčky Darmoděj.
„Vím,“ odvětil hlas.
„I ty se to dozvíš, Darmoději. Ne, teď ne. Ten okamžik je pro tebe ještě příliš vzdálený.“
„Proč?“ zeptal se Darmoděj a podvědomě se narovnal.
Neměl rád, když rudý kříž na prsou deformovaly záhyby,
Po zdi za ním se rozběhla prasklina.
Ohlédl se až v momentě, kdy se hrubě otesané kameny poroučely k zemi.
Intuicí zkušeného válečníka ucítil oči, upřeně jej pozorující. Zatím ale nedokázal určit jejich polohu.
„Protože se toho musí ještě mnoho odehrát, abys začal rozumět,“ odpověděl hlas.
Darmodějovu další otázku přehlušil hroutící se vchod do lodě chrámu. Okamžitě mu bylo jasné, že nemá kudy odejít. Plameny jednoznačně dávaly najevo své rozhodnutí.
„Hej, křižáku,“ uslyšel nad sebou dětský hlas.
Podíval se nahoru a ve výklenku, který býval pokojem , uviděl holčičku.
Stála čelem k němu, roztrhané a špinavé šaty, v ruce držela rozbitou panenku.
„Povím ti, kudy ven. Musíš ale pospíchat, křižáku,“ volala dolů na Darmoděje.
„Tamhle v rohu za tebou je na zemi poklop. A pod ním chodby, vedoucí ven,“ pomáhala si gestikulací.
Darmoděj se rozběhl do místa, které mu holčička ukazovala.
Ocelovým okem poklopu provlékl meč a použil jej jako páku.
Povedlo se.
Do černého otvoru pod ním hodil kus hořícího dřeva. Na okamžik uviděl, že může bez potíží seskočit –            
žádná větší hloubka.
„A co ty? Dostaneš se dolů?“ , zavolal na děvčátko.
„Nedostanu… Musíš mi pomoct, Darmoději.“
Neměl čas zjišťovat, odkud zná jeho jméno.
Postavil se pod ní.
„Seskoč. Neboj se, chytím tě,“ zavolal nahoru a napřáhl ruce.
S děvčátkem v náruči rychle doběhl a bez zastávky s ním seskočil dolů.
„Jsi v pořádku?“
„Jsem, Darmoději. A teď, prosím, rychle pryč. K východu máme daleko, je ukrytý v lese za chrámem. Ať nás tu kouř neudusí…“

Východem vyběhli společně. Sedli si k nejbližšímu stromu a opřeli se o kmen.
„Vidím, že jsi zachránila i panenku,“  usmál se Darmoděj.
„Máš kam jít ?“
„Mám, o mě strach neměj. Ani o panenku… Jednou, někdy, až se zas potkáme, ti povím příběh, který ona zná. Můj příběh. Mám ji už moc dlouho, víš.“
Cítil, jak mu rychlostí blesku projela mozkem nekonečná nejistota. Chvilku si zmateně prohlížel své ruce – jako by mu nepatřily.
„Ještě tisíc a tisíckrát budeš mít tenhle pocit, Darmoději.
Právě od nepoznaného a hledajícího máš své jméno.
Jméno, tak důrazně ti připomínající,jak těžké je poznat a najít…“
S posledním slovem jí pohasly oči. Darmoděj se do nich zadíval a věděl, že právě teď dostane odpověď        
na otázku, kterou není třeba vyslovit.
„Ano, ještě se uvidíme. Ale za příliš dlouhý čas na to, abys jej dokázal odhadnout. V době našeho setkání bude honba za grálem daleko zběsilejší. Úcta, respekt a vědění budou prázdnými pojmy. Víra s vírou povedou boj, směřující ke zničení obou. Zbraněmi, které si ani v nejhrůznějším snu nemůžeš představit. Definice pojmu spravedlnost nebude existovat, stejně jako rovnost před zákonem, což je přece základní kámen spravedlnosti. Morálku stejně jako pravdu bude mít každý svou, bez ohledu na bližního. Zatuchlost náboženství a nabubřelost vědy budou vcelku s úspěchem likvidovat prosté člověčí porozumění. Nekonečné mraky slov a frází se budou vznášet na uspávajících proudech prázdnoty. Pár bláznů bude bít na poplach – pozor, je za pět minut dvanáct! Menšině z nich bude dána bezmoc poznání, že už je pět minut po dvanácté. Hádej, Darmoději, co je tím grálem…“
„Poznáme se ?“ zašeptal a cítil, jakou práci má suchý jazyk s artikulací.
„Uvidíš. Jako svůj znak si namaluješ  rudý kříž v černém poli. Křižovatky hledání v temnotě tušeného. V tvém hledání budu ti blízko, blíž než sama budu vědět. Budu mít svou panenku, v podobě příběhu o malé holčičce. Až jej ode mě uslyšíš, pochopíš co je grálem a proč je odepřen těm, kteří ho hledají silou a lží. Pochopíš, že na dosah ruky člověku je. Tvé neustálé nutkání podat obrazovou zprávu o stavu světa mě k tobě přivede. Najdeme se…za dlouho…“
Smutek v její tváři už neviděl. Rychle mizela do tmy, na pozdrav jen lehce mávla rukou.
Za sebou zaslechl cinknutí meče o drátěnou košili.

Otočil se příliš pozdě…

Napsat životopis. Hm. Vtírá se otázka – jaká barva v domácnosti mého života převládala?

Obyčejný den listopadu roku 1959. Vyjímečným se stane až na konci století, tím, že byl jako listopadový nejteplejší za celých sto let. Tak jsem si tak se narodil. Země ještě nebyla poprášená BÍLÝM sněhem.

1966 – učím se sedět v lavici, namalovat letadlo jedním tahem  a tak. Táta fotí a já chci taky. Dostávám od něj jakýsi bakelitový fotoaparát. Učím se vkládat film. Ta první kapitola dětství je spokojená, plná kamarádů,  dětských všedností a MODRÉHO nebe.

1968 – bydlíme v Berouně. Léto je horké, na asfaltu silnice před domem se dělají bubliny.Baví mě je propichovat. Táta namáčí hadry v nádrži svojí motorky a drhne ze mě tu zatuhlou smradlavou hmotu. Ráno mě probouzí šílená změť zvuků. Stojím před domem, dívám se na jedoucí kolony tanků a náklaďáků. Nad městem létají vrtulníky a shazují balíky letáků. Uliční tlampače řvou cosi o zachování klidu a před obchody jsou davy lidí. Proplétám se mezi nimi a jsem zvědavý co se děje. Odpovědím vůbec nerozumím. Tak stojím na zastávce autobusu a dívám se. Sám. Ten pocit je pro mě nový, vůbec jej neznám. Netuším, že ke mně poprvé přišla na návštěvu Lady Osamělost. Rodiče mě odváží k babičce, je to kousek za Komárnem, na hranicích s Maďarskem. Nemám problém, jsme Maďaři a svůj jazyk samozřejmě znám. Ten rok má pro mě barvu ŽLUTOU. Jako slunce, které tak pálilo. Jako písek, do kterého za vesnicí ruští vojáci zakopávali techniku. Chodil jsem se na ně dívat – sám.

1970 – dostávám od táty pravý a dospělý kinofilm foťák VERA z NDR.

1970 – 75  fotím všechno a všechny. Taky hodně čtu a zbytek času většinou zalézám doma do fotokomory. Nějak nestojím o společnost. Jsem ale ve školním fotoklubu a přes něj vystavuju obrázky kde se dá. Školy, kina, kulturáky… Soutěžím a kupodivu vyhrávám. I celostátní fotosoutěž hradeckého podniku FOMA a moje obrázky putují po výlohách fotoprodejen po celé republice. Lady Osamělost se občas zastaví, začínám ji poznávat. Tohle období je příjemně ZELENÉ. Jako omítka základní školy, do které jsem chodil.

1975 – 78 nastupuju do učení na železniční učiliště v Lounech. Má být ze mě traťový strojník. Nevím co to je a ani mě to nějak moc nezajímá. Prostě někam musím. Táta večerně studuje na fotografické konzervatoři u pana profesora Šmoka. Jezdím domů z internátu na víkendy a překládám mu ze skript, čemu nerozumí. Vlastně dodneška česky pořádně neumí… Přitom se sám spoustě věcí učím a matně začínám tušit, o čem fotografie vlastně je. Učiliště mě nebaví, využívám každou možnost útěku před internátním pokojem a málo osvětlenou třídou. Jsem ve školním fotoklubu a díky tomu reprezentuju školu na kdejaké přiblblé akci jako fotograf. Hlavně že nejsem ve škole. Zkouším i filmovat, nenacházím  v tom ale nic přitažlivého. Lady Osamělost je stále častějším hostem. Už mám víc než jeden foťák. Téhle kapitole jednoznačně vládne ŠEDIVÁ.

1979 – 82 tuctový vývoj. Vážná známost. Vojna. Manželství. Narodila se dcera Markéta. Jsem na ni hrdý. A už vždycky budu. I když přijde doba, kdy to tak vůbec nebude vypadat. Živím se za volantem náklaďáku. Žiju s rodinou v Praze, z důvodů o kterých nechci psát se stěhujeme do Ústí nad Labem. Nejen Bohem zapomenutá, ďáblem vyhledávaná oblast. Poznání, že z klece není úniku, vede k absolutní ztrátě iluzí o čemkoli. Ještě jsme se nerozběhli a co už je za námi? Rozstřílený Kennedy a Lenon. Brežněv v Afghánistánu, Begin v Bejrútu. Začíná zlatá éra raket SS-20.  Lady Osamělost je věrnou družkou. Schovaná v hlavě, nepřekonatelná jakoukoli okolní společností a jakýmkoli tématem. Fotím, ale obrázky dost často končí v šuplících. Požadovaná šťastná současnost se mi do nich fakt nevejde… ŠEDIVÁ barva nemizí.

1982 – 87 žádná změna.

1987 – potkávám Zdenka Heřmana. Je o málo starší. Stává se mi postupně přítelem natolik, že slovo přítel je jen slabý odvar skutečné  situace. Díky němu Lady Osamělost přichází o prvenství v mé hlavě. Markéta roste a je skvělá. Sem tam fotím,  jediným kritikem je v podstatě  Zdenek. Občas jsou nám obrázky zdrojem  nočních diskusí.  Převládá teplá BÍLÁ, barva letních úplňků.

1989 – přichází Slavná Plátěná Revoluce. Vymetáme se Zdenkem kdejakou demonstraci, vyrábíme a rozvěšujeme, co každou revoluci provází. Občas fotím. Tyhle fotky snad v šuplíku neskončí. Vrhám se do podnikání, stejně jako miliony lidí kolem mě netušíc, co to obnáší. Dál kroutím volantem, teď už za své.

1991 – osobní stereotyp už je neúnosný, nemůžu takhle dál. Odcházím od rodiny, bydlím s přítelkyní v Praze. Do Ústí dojíždím jak se dá. Lady Osamělost se nijak neangažuje. Vysvětluju si to revolučním rozbitím klece. Jezdím za Zdenkem, na mě má čas vždycky.

1992 – jednoho večera kousek za Ústím Zdenek umírá na silnici při autonehodě. Svět je ČERNÝ. Později sem tam prosvitne světlé nebe. Vím ale, že mě čekají tmavá léta. Stojím na břehu Labe. Házím do něj obrázky, nad kterými jsme si povídali. Posílám je za Zdenkem. Mám pocit, že to tak má být. Foťáky rozdávám kamarádům. S Markétou v kontaktu nejsem moc často.

1992 – 2000 souvislý a spolehlivě ničím nepřerušený řetěz průšvihů a katastrof. Nějak mi pořádně na ničem nezáleží. Lady Osamělost si pevně drží svou pozici v první linii. Dojdu až tak daleko, že jsem zatčený pro údajný podvod a na nějakou dobu vzat do vazby. Až po úmorné několikaleté bivě se soudy konečně dokazuju, že všechno bylo jinak. Znovu se žením, v té době je synovi Tomášovi už rok. Zanedlouho se rozvádím, prostě to nefunguje. Vůbec nefotím. Odcházím od volantu, živím se jak se dá. Prodejce japonských aut, autotuning, nakonec zůstávám až do dneška u autofolií.

2000 – potkávám Renatu. O patnáct let mladší,…. Vůbec se neznáme a už žijeme spolu. Od mého táty se dovídá, že jsem fotil. Tak dlouho do mě oba vandrují, až vyhrabu zapomenutého Olympuse a zas obrázkuju.

2000 – 7 italská domácnost. Rozchody, návraty. Ale fotím. Abych se z prázdných večerů  nezbláznil, nacházím konečně obranu proti Lady Osamělosti. Je to jednoduché – z Lady stačí udělat model, dát jí formu a zobrazovat ji v jejích tisíci podobách. Stává se mým partnerem při tvorbě, prochází všemi obrázky. Ač je mým nepřítelem, přináší úspěch. Inu Lady Osamělost. Drží se mě pevně.
Na rozdíl od Renaty… Seznamuju se se Zdeňkem Duškem, spolumajitelem zámečnictví za rohem. Dělají úžasné věci – pro skláře, designéry a tak. Sice pracně, ale přece jen mě přesvědčí, že digitalizace a počítač nejsou nepřítelem fotky. Na mých obrázcích mi ukazuje, jak přínosné může být hrábnout do obrazu počítačovým programem. Vlastně právě on mě nasměroval ve fotkách na cestu, po které jdu dál. Barva? ČERNÁ, jsoucí podkladem loga, které mě ani nevím proč napadlo.
K tomu RUDÁ,  jako kříž ve zlatém řezu na podkladové černé. Tenhle znak se stává mým logem, mou vlajkou, mým podpisem. Prostě se mi líbí.

2008 – a dál – těžké životní změny v šíleném tempu. Občas jako bych se sám na sebe díval, jak nadzvukovou rychlostí mizím za rohem. Párměsíční známost se sochařkou Zuzanou, myslím že jen já vím, proč se ve vztahu nějak nemůžem sejít. Úspěchy s obrázky,  související výstavy,  pozvání a několik cest do Paříže. Autem přeplněným obrázky… Poznávám Terezku a ona mě. Oba máme pocit, že už se známe neskutečně dlouho a zpětně nejsme schopni definovat chvíli, kdy jsme se zamilovali. Dějí se nám neuvěřitelné věci, čím dál víc jeden bez druhého nemůžeme být. Moje obrázky ji fascinují, neomylně v nich čte šifry, které do nich pracně a složitě ukládám. A věčně má výhrady k mému logu, silně se jí nelíbí. Nechce pochopit, že to není kříž, ale vzor zlatého řezu a mám jej už dlouho, z doby, kdy jsme se neznali.  Stěhuju se, žijeme spolu , poznávám svět bez depresí  Lady Osamělost mění pravidla – objevuje se jen ve chvílích, kdy Terezka pracuje kdesi jinde. To mi posílá nutkání vzít foťáky a vyrazit někam jen tak.  Takže vyrážím.
Barvu roku vidím jednoznačně. A vy?  Nechávám ji na vás….

2010 -  poznávám, že "VŠECHNO JE JINAK". Táta, můj skvělý táta zemřel. Je teplý listopadový večer, mám svátek. Až v kontextu dalších událostí mi dochází, jakým bezohledným způsobem jsem se v těch hodinách nechal ponížit. Další večer s bývalými spolužáky na srazu, ze kterého odjíždím pohřbít tátu..Šílené příběhy toho roku dávám do foto cyklu "Co nám církev nevypráví" a odveta na sebe nenechá dlouho čekat. To ještě nevím, že mám před sebou rok, proti kterému je peklo kuřáckým salonkem u schodiště.

2011 - nefotím, jen občas něco napíšu. Ale lepší se to, pár nápadů na fotku už se kdesi v dálce potácí. Tak moc se mi stýská po čase rytířů, drátěných košilí, těžkých mečů a zpěněných koní...na cestě z výprav probouzení v údolích velehor, kdy slunce vyhání opar z lesů, vítr si píská svou prazvláštní melodii a na modrém pozadí krouží silueta dravce - k smrti unavená noční sezení na břehu moře, když divoké vlny s rachotem stále znovu ukazují svá místa ústupu...Naděje prý umírá poslední. Snad to děvčátko s rozbitou panenkou jednou potkám...